Historie

scan0063-1_400

Ettlovo bělidlo a okolí na staré fotografii

Vzácný snímek zachycuje město Vrchlabí v hlubokém a širokém záběru. V popředí zachycuje rozsáhlý areál Ettltova, později Quidenova bělidla č.p. 261 založeného v roce 1823 (dnes firma ČERPADLA VRCHLABÍ s.r.o.). Při dolním okraji snímku vidíme budovy vlastního bělidla, valchy a zimní sušárny. Na louce vpravo se vybělují přírodním způsobem, tj. působením slunečních paprsků, dlouhé véby plátna natažené na dřevěné kůlové konstrukci. Stará zástavba před loukou zmizela převrstvena postupně novými domy. Z levého okraje vstupuje do obrazu úzký dřevěný most, zničený při velké povodni roku 1882, nyní ocelový, který odedávna odděluje město Vrchlabí a Hořejší Vrchlabí. Velká budova úhlového půdorysu vlevo ve středním plánu stojící na levém břehu Labe, dnes známá jako „dům hrůzy“, byla největší Vrchlabskou barvírnou a tiskárnou látek, kterou před první světovou válkou provozoval Heinrich Wendt. Ve velkém kamenném domě před mostem, otevřeném v přízemí dvěma výkladci do ulice, která se před rokem 1920 jmenovala Kaiser Josef Strasse (ulice císaře Josefa II., dnes Krkonošská) provozoval pekařství a hostinec Johann Schier. V pozadí se pak daleko jasněji rýsují dvě tovární budovy. Pilzova tkalcovna na Lánovské (za autobusovým nádražím) a Jeriova  prádelna v Nádražní ulici. A čtenář si také si jistě povšimne, že vrchlabský zámek ještě čeká na svou přestavbu, která nahradí mansardové střechy nárožních věží střechami cibulovými.

Autorem fotografie je trutnovský fotograf A.C.Pitzek. Pochází z alba, které vytvořil pro světovou výstavu ve Vídni roku 1873.

 

Z historie Ettlova bělidla:

Panství a město Vrchlabí se již od 17. století rozvíjelo jako středisko zpracování lnu, vlny, výroby plátna a sukna. Postupně se zapojovalo do mezinárodního obchodu, jehož předmětem byly různé druhy látek tkané z lněné a vlněné příze. Jejich zušlechťování prováděla od 2. pol. 18 století bělidla, která využívala různým způsobem vodní síly řeky Labe. V Hořejším Vrchlabí vycházela na pravém břehu Labe tzv. mlýnská strouha, která směřovala do středu města, kde v době frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna (1624-1634) poháněla vodní kola hutě ležící v samém středu města.

U této mlýnské strouhy, v těsné blízkosti hranice města Vrchlabí a vsi Hořejší Vrchlabí, si roku 1822 v domě č.p.261, který patřil vdově Theresii Krausové, měšťané Anton a Karl Groh pronajali jednu komoru. Požádali vrchnost o souhlas, aby v ní mohli zřídit bělící místnost (Bleichstube) a současně aby v zahradě u domu mohli postavit z kamene valchu. Za necelý rok však prodal Karl Groh  celé  bělidlo Rudolfu Aebly, jehož předkové do Vrchlabí přišli patrně jako zástupci švýcarské firmy podnikající také ve Vídni. Takřka současně získal Aebly také dům čp. 261 Theresie Krausové. Podle indikační skici stabilního katastru sestávalo bělidlo ze dvou budov. První z nich ležela v těsné blízkosti mlýnské strouhy, která poháněla mlýnské kolo valchy. Ta však byla proti původnímu záměru rohových postavena pouze ze dřeva. Valcha, poháněná vodním kolem, pracovala nejspíše jako sloupový mandl, kterým se drtily cizí příměsi ve vláknech plátna. Vodní kolo nehnala voda mlýnské strouhy, ale odbočného náhonu. Ten procházel budovou a ústil do Labe severně od kostela. Kromě síly vodního proudu se v 1. pol. 19. století začala používat k pohonu strojů v textilním průmyslu síla parních strojů. Malé prvenství v zavádění těchto motorů průmyslové revoluce má naše město. První pokus o využití parního stroje v tehdejším bydžovském kraji, zahrnující valnou část severovýchodních Čech, se odehrál na vrchlabském bělidle Rudolfa Aebly. Odvážný podnikatel zakoupil r. 1837 parní stroj k pohonu mandlu a prostřednictvím vrchlabského magistrátu požádal o povolení zkoušek kotle. Provedl je profesor mechaniky a fyziky na stavovském technickém ústavu v Praze Karel Versin, který stanovil provozní podmínky, zejména tlak kotle. Mandl a parní stroj byl instalován v druhé, roku 1841 již zděné budově, ležící blíže k Labi. Když se provozu parního stroje, který byl do chodu uveden až roku 1839, ukázal jako příliš nákladný, nahradila jej roku 1840 vodní síla – do budovy přivedli vodní proud k pohonu vodního kola zvláštním náhonem z mlýnské strouhy.